Noch einmal bitte…

Šírohlavec východní v typické pozici pro lov - se vztyčenou přední částí těla vyhlíží kořist.  Foto Jaroslav Zelinka
Rychlý a okatý pátrač: Šírohlavec východní je novou atrakcí terária
15.2.2019
Tuleň kuželozubý
Na tuleně kuželozubé přišla říje
2.3.2019
Zobrazit vše
Mýval severní

Ukázka z knihy našeho chovatele a herpetologa Jaroslava Zelinky “Lapálie nejen se zvířaty aneb To by se zoologovi nikdy nemělo stát”.

Při jedné službě, kdy jsem šel obtěžkán kbelíky s krmením nakrmit mývaly a ovce ouessantské, jsem ještě zhola netušil, jaké přátelství zde s nimi navážu. Ovce mě již zdálky vítaly hlasitým bekotem. Celé stádo vedené beranem mi běželo radostně vstříc, sotva mě zahlédlo v ohybu cesty pod jejich výběhem. Alespoň někdo mě rád vidí, říkám si v duchu pro sebe. Ale jak jsem později zjistil, šlo jim jen a jen o žrádlo. Tak povrchní byly. O mě stály jen jako o placeného krmiče.

Zakrslé ovečky působí navenek velice křehce a zranitelně, jako nějaké plyšové hračky, ale to zdání je velice klamné. Beran si umí ve svém prostředí, byť jen dočasně zapůjčeném, jako tomu bylo v tomto případě, velice rychle a razantně zjednat pořádek a případného vetřelce vyprovodit citelnými údery svých rohů. To jsem také krátce po odemknutí a vstupu na jejich území měl možnost okusit sám na sobě. Při jeho i mé výšce byly tyto údery směřovány do oblasti mých kolen. Vzhledem k tomu, že jsem útok očekával, nastavil jsem rohům do cesty podvědomě kbelík s krmením, což mělo za následek, že krmení bylo po střetu s rohy berana rozmetáno do velké vzdálenosti od epicentra. Bylo to sice mimo místo určení, ale svůj význam to splnilo. Ovce se na mě přestaly lepit a já je, zaměstnané hledáním a požíráním granulí a mačkaného ovsa, mohl opustit.

Mohl bych, pokud by ve výběhu byly jen ony. Vzhledem ke skutečnosti, že tomu tak ale nebylo a ovce zde byly na prázdninách u mývalů, byla situace zcela jiná. Scházelo nakrmit z druhého kbelíku i druhou zde chovanou skupinu zvířat, a to mývaly.

Naprostá většina mývalů byla k mé osobě a návštěvě naprosto netečná. Spokojeně mě ignorovali a oddávali se lenošení v korunách stromů nebo v boudách na zemi. Pouze jedna vypasená samice patrně křížená s pitbulem se na mě, maskovaná svou černou škraboškou, okamžitě vrhala a chtěla mě oloupit o zbytek krmení, co jsem právě nesl. To se jí ale nepodařilo, protože jsem ji poznal, a to i přes její maskování, a zabránil jí v tom mě okrást. Nevzdala to, a když se nedostala ke žrádlu, tak se alespoň pokoušela uzmout kousek ze mě. Z mé pravé nohy. Můj laxní vstup na scénu rychle gradoval a dostával se do obrátek. Beran patrně už nasycený z po zemi rozházeného krmení se vrací na scénu a poté mi zasazuje ránu svými rohy do levého kolene. Prekérní situace. Z jedné strany na mě doráží beran a z druhé mě ochutnává tlustá, neomalená mývalice. Beru ji za zátylek a odtrhávám od své nohy. Domlouvám jí, aby si šla po svém, že tady mám ještě nějakou neodkladnou práci. Ale asi jsem nebyl tak přesvědčivý, protože ji mám v cuku letu zpátky na své noze. A aby toho nebylo málo, kolem výběhu se najednou srotilo početné obecenstvo, svolané sem neviditelnými zpravodaji. V obecenstvu to vře. Někdo radí, jak mám postupovat, další chtějí přivolat pomoc a ti srdnatější mi dokonce nabízejí svou pomoc. Nejvíce ale bylo těch, co se snažili celé mé vystoupení zdokumentovat. Cvakání spouští přerušované salvami potlesku bylo tu a tam narušeno výkřiky těch, kteří to nestihli nebo k výběhu dorazili pozdě.

Vzhledem k tomu, že naše zoo se nachází blízko německých hranic, byli i mezi návštěvníky hojně zastoupeni Němci. Často jsem je při této své produkci slyšel hlučně volat “Gut” nebo “Noch einmal bitte”. “Já ti dám Noch einmal bitte, chytráku. Pojď si to zkusit sám a já si tě půjdu vyfotit,” říkám a odtrhávám od sebe dotěrného mývala a odhazuji ho stranou. Mezi tím než se vrátí, se bráním útokům berana.
Dobitý a zkrvavělý se pozvolna vytrácím z jejich dosahu. Zavírám a zamykám branku. Show končí. Nečekám na gratulace, beru otlučené kbelíky a urychleně mizím z dohledu senzacechtivého publika. Vydávám se na další štaci mé neobyčejně obyčejné služby.

Mýval severní

Mýval severní Procyon lotor je středně velká, mírně zavalitá šelma z čeledi medvídkovitých. Vyznačuje se šedivým zbarvením srsti, přes obličej se táhne tmavá příčná skvrna podobná zlodějské škrabošce. Ocas je černě a bíle pruhovaný.

Mýval severní pochází se Severní a Střední Ameriky. Díky nezodpovědným soukromým chovatelům a farmám se rozšířil i do řady zemí v Evropě. Přežívá i v naší přírodě a působí v ní nemalé škody jako jeden z predátorů.

Mývalové dosahují hmotnosti 4–9 kilogramů. Páří se koncem zimy a po zhruba 65denní graviditě samice rodí 2–5 slepých a holých mláďat. Ta se od počátku podzimu osamostatňují. V jednom roce života pohlavně dospívají samice a ve druhém roce samci.

V přírodě převážnou část potravy tvoří raci, měkkýši, obojživelníci, ryby, které loví ve vodě a pod kameny. Na souši jsou to různí bezobratlí a obratlovci jako plazi, hlodavci a ptáci. Asi třetinu potravy mývalů tvoří různé rostliny, plody ovoce a ořechů, kaštany a žaludy.

Na zimu si vytváří vrstvu tuku, ale nehibernuje. Pouze při velkých mrazech nebo vysokých závějích omezuje svoji aktivitu a z úkrytů vylézá po několika dnech.

Mýval severní se dožívá 20 roků.

Text a foto: Jaroslav Zelinka

Lapálie nejen se zvířaty aneb To by se zoologovi nikdy nemělo stát
Jaroslav Zelinka
Vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA
140 stran
2018