Velbloud dvouhrbý – domácí

Koráb pouští, král Gobi, drabař… velbloud dvouhrbý. Obývá poušť Gobi ve střední Asii. Ve volné přírodě Mongolska se nachází už jen několik stovek jedinců divokého velblouda dvouhrbého (Camelus ferus), zatímco domácí forma (Camelus bactrianus) ohrožena ani v nejmenším není. Domestikace proběhla před 4 500 lety.

S velbloudem jednohrbým (Camelus dromedarius) se ve volné přírodě nepotká. Ten se vyskytuje v severní Africe a přední Asii.

Na světě nenajdeme více specifické zvíře, než je velbloud. Svědčí o tom už jeho taxonomické zařazení. Sudokopytníky lze rozdělit na přežvýkavé a nepřežvýkavé. Velbloudi tvoří skupinu třetí. Jsou sice přežvýkaví, nemají však charakteristické čtyři žaludky, ale pouze tři – chybí jim kniha.

K nehostinným pouštním podmínkám je velbloud opravdu důmyslně přizpůsoben. Má dlouhé nohy s mozoly, které mu pomáhají v chůzi po písku. Hustá srst ho ve dne chrání před spalujícím sluncem a v noci před teplotami pod bodem mrazu. Tuk si neukládá pod kůží, ale v hrbech. Před pískem ho chrání dlouhé řasy a uzavíratelné nozdry.

Velbloudi jsou mistři v hospodaření s vodou. Jsou schopni za pár minut vypít přes 100 litrů vody. Jejich speciální červené krvinky oválného tvaru umí nasáknout vodou, nabobtnat a v případě potřeby zase vodu odevzdat zpět do krve. Kdyby tolik vody přijal jiný živočich s klasickými krvinkami, ty by hned popraskaly a došlo by k hemolýze. Díky rozštěpenému pysku kondenzovaná voda od nozder stéká do tlamy. Velbloud může ztratit pětinu tělních tekutin a ani to s ním nehne (člověk umírá při ztrátě osminy tělních tekutin).

Je mimochodník, pyšní se tak kolébavou chůzí.