Buvol domácí

Buvol domácí je nejdůležitější hospodářské zvíře v Asii. K domestikaci došlo 3 000 př.n.l. v oblasti Přední Indie, pravděpodobně z buvola arni (Bubalus arnee).

Využívají se jako tažná zvířata či na nošení břemen. V Asii ho využívají hlavně v zemědělství – k orbě zejména na rýžových polích. Zapřahají ho do vozů, a dokonce i do člunů.

V potravinářství se využívá hlavně mléko. Buvolí mléko obsahuje více bílkovin než mléko kravské. V Indii se z něj vyrábí máslo ghí a v Itálii sýr mozzarella. Maso obsahuje málo tuku, ale má hrubá vlákna a může mít nepříjemný bahenní pach. Pro maso se buvoli chovají hlavně v Indii, kde se nejí maso hovězí. Kůže se využívá k výrobě měchů, oblečení, řemenů, v Číně i na potah bubnů dračích lodí.

Užitečnost buvola zvyšuje jeho skromnost, nenáročnost na potravu, síla a vytrvalost. Je také velmi odolný vůči chorobám.

Patří mezi přežvýkavce. Má tři předžaludky – bachor, čepec, knihu – a jeden žaludek – slez. Pro přežvýkavce je typické, že potravu přijímají velmi rychle. Dlouhým jazykem obtočí trs trávy a pohybem hlavy uškubnou. Jazyk má proto velmi drsný povrch. Buvoli nejsou schopni spásat krátký porost, jako například koně nebo ovce. Poté se přesunou na bezpečné místo a začnou přežvykovat. Tomuto procesu se říká také regurgitace. Obsah bachoru je navrácen zpět do dutiny ústní, důkladně rozmělněn a opět spolknut. Menší částečky již projdou přes knihu do slezu, kde dochází k vlastnímu trávení pomocí žaludečních šťáv.