Neobvyklý vzhled jelena milu zaujal v roce 1865 francouzského zoologa a botanika Armanda Davida natolik, že se rozhodl zjistit o čínských kopytnatcích víc. Podařilo se mu získat kosti a kůži, podle kterých v roce 1866 ředitel pařížského muzea Alphons Milne-Edwards popsal zcela nový druh. Na počest jeho objevitele ho pojmenoval Elaphurus davidianus, anglicky Pére David’s Deer – jelen pátera Davida. Jednoduché označení milu vzniklo z mylného předpokladu, že Číňané takto jelena nazývají. Ve skutečnosti čínské pojmenování jelena milu zní sze-pu-shiang, což lze přeložit jako „ani jeden ze čtyř“. Poukazuje to na skutečnost, že jeleni mají štíhlý krk podobný velbloudovi, kravská kopyta, ocas se střapcem jako osel a jelení paroží.
Čínský endemit neměl ve své domovině na růžích ustláno. Z volné přírody byl zcela vytlačen a bylo ho tak možné vidět pouze v císařské oboře Nanyuang nedaleko Pekingu. V roce 1895 oboru zasáhla povodeň, která zničila zeď. Většině zvířat se tak podařilo uprchnout a později byla ulovena. V oboře zůstalo pouze 20 až 30 jedinců. Poslední jelen byl zastřelen v roce 1900 během okupace Pekingu vojsky evropských mocností.
Naštěstí se několika Evropanům podařilo získat jeleny milu do svých sbírek ještě před velkou povodní. Hlavní postavou záchrany tohoto jedinečně vyhlížejícího druhu se stal anglický vévoda z Bedfordu, který shromáždil posledních 18 jelenů na světě. Pouze 11 rozmnožujících se jelenů dalo základ nové populaci. V roce 1986 byla reintrodukována první z několika skupin zpět do Číny. V současné době se nemusíme o osud jelenů bát. Stáda se pasou v čínských oborách i ve volné přírodě, navíc je chová i mnoho zoologických zahrad po celém světě.