Pižmoň

Při pohledu na pižmoně si na chvíli můžeme představit, že jsme se vrátili zpět v čase – do doby ledové. Zasněžená planina bičovaná mrazivým větrem, teploty hluboko pod bodem mrazu. Pižmoňům se z této doby podařilo přežít až do současnosti. Nehostinnému klimatu se přizpůsobili nejen hustou, až metr dlouhou srstí, ale také krátkými končetinami a zavalitým tělem. Pro živočichy z chladných oblastí je totiž lepší mít co nejmenší poměr povrchu těla k objemu, aby neztráceli potřebné tělesné teplo.

Pižmoni tvoří stáda, která jsou v létě menší, ale v zimě mohou čítat několik desítek jedinců. Má to hned několik výhod. Více jedinců vytvoří více tepla, což je praktické hlavně v zimě. Pižmoni jsou také známí pro svou typickou obrannou strategii proti velkým šelmám (hlavně vlkům a medvědům). Pokud se cítí ohroženi, utvoří kompaktní kruh, zatímco nejslabší jedinci a mláďata jsou schovaní uvnitř kruhu.

Latinské jméno Ovibos lze doslova přeložit jako „ovcotur“. Zoologická systematika sice řadí pižmoně do čeledi turovití Bovidae, ale do podčeledi ovce a kozy Caprinae. Pižmoň je tedy více příbuzný ovcím a kozám než turům. S přehledem dokáží zdolávat hornatou kopcovitou krajinu, dokonce i velikost výkalů je přibližně stejná, jako u ovcí a koz.

Pojmenování „pižmoň“ je poněkud zavádějící, protože pižmoň žádné pižmo neprodukuje. Anglické pojmenování „muskox“ znamená „pižmový tur“ a inuitský název „uminmak“ zase „chlupáč“ či „vousáč“.